|
|
||||
 |
||||
|
Obrazar >> obrazar.com >> Umění v totalitních režimech | |||
|
||||
|
|
|
||
|
Hezký den,
Červenec 2010
Ambiciózní projekt s názvem Monument transformace kurátorů Víta Havránka a Zbyňka Baladrána, který proběhl v loňském roce v Galerii hlavního města Prahy (v Městské knihovně), se pokusil zmapovat odraz společenských proměn devadesátých let v umění. Tyto transformace autoři neomezili jen na země bývalého východního bloku po roce 1989, ale představila také umění zabývající se sociálními změnami i ve státech jako Portugalsko, Řecko či oblasti Latinské Ameriky. Kateřina Štroblová
ISSN 1802-7490 Logo ke stažení:
Design: Script:
|
Umění v totalitních režimech(Hubert Pavelek)
V Rusku se v prvním desetiletí 20.století objevilo několik poměrně významných avantgardních umělců.Z těch známějších to byli například Vladimir Tatlin (který poprvé použil pojem „konstruktivismus“ a byl jedním z hlavních průkopníků tohoto směru), nebo El Lisickij. Po revoluci v roce 1917 začali oba spolupracovat s V.I.Leninem, který jejich umělecké projevy zprvu s radostí podporoval, jelikož tím tvořili jakousi antitezi k „buržoaznímu“ umění z konce 19.století. A jak všichni víme, bylo třeba začít myslet a tvořit moderně, oprostit se od všeho starého. Tatlin pracoval na návrhu mohutné konstruktivistické věže, oficiálně zvané Pomník III. Internacionály, El Lisickij vytvářel propagandistické plakáty, vypadalo to, že v Sovětském svazu vzniká významné centrum moderního umění, ovšem ne dlouho. Lenin začal posléze výtvory a myšlenky avantgardních autorů kritizovat (prohlásil dokonce: „Žádné výmysly nějaké nové proletářské kultury“), po jeho smrti se vývoj zostřoval a vše vyvrcholilo v roce 1932, kdy Stalin prohlásil za oficiální umělecký směr socialistický realismus, ten socialistický realismus, který všichni dobře známe, a postaral se, aby všechny dosavadní umělecké špičky byly odstraněny ze scény. Oba komunističtí vůdci tím paradoxně navázali v podstatě na onen buržoazní realismus (který přece Lenin zezačátku tvrdě kritizoval), jen s tím rozdílem, že mu dali socialistický obsah. Navíc rozdíly mezi realismem té doby a realismem socialistickým jsou často i obtížně postřehnutelné – nebýt třeba výmluvného názvu oslavujícího proletariát, není ani podle čeho rozlišovat. Velmi dobře tento vztah SSSR k umělcům popisuje Wolfgang Kraus ve svém díle „Kultura a moc“. Proč to Lenin, a později Stalin udělali? V prvé řadě pravděpodobně proto, že moderna, kterou vyznávali zmínění umělci, byla příliš individualistická, prostě se nehodila do tehdejší „kolektivně stavěné“ doby. Druhým důvodem by mohlo být to, že konstruktivismus Tatlina, nebo umění El Lisického, který tehdy mimo jiné navázal spojení s dadaisty i německým Bauhausem, bylo až moc těžce pochopitelné pro masy, především pro proletariát – a právě proto byla poté jedním ze základních pravidel druhé fáze „socialistické kultury“ přikázána srozumitelnost - i tomu nejposlednějšímu dělníkovi ze šroubárny. Národní socialismus v Německu
Nacistický režim v Německu začal propagovat často kýčovité, pseudoklasické (spíše vlastně eklektické – kombinoval libovolně prvky snad všech slohových období, ale držel je v klasickém rázu) umění, reprezentované především sochařem Arno Brekerem nebo Hitlerovým „dvorním architektem“ Albertem Speerem. Z tohoto období se však zachovala většina návrhů (až na díla sochařů, třeba již zmíněného Brekera a jeho výtvory vystihující sílu a čistotu, s výmluvnými názvy jako „Kamarádi“, „Desetibojař“ nebo „Připravenost“…) nerealizovaná, jen na papíře, zajímavý je například Speerův návrh Haly lidu, gigantické pseudoklasické budovy s 320 m vysokou kupolí. Na fotografii vidíte její návrh. Fašistická Itálie
Všechny tyto události v oblasti umění a kultury se staly vesměs ve stejném časovém období, nicméně jak jde vidět, každý režim se s nimi vypořádal po svém...Podtrženo sečteno - Sovětský svaz moderní umělce nejdříve využil a poté odstranil, Hitler je umlčel hned na začátku a Mussolini s nimi ochotně spolupracoval po celou dobu své vlády.
Aktualizace: 08.02. 2008
Autor/ka: redakce |
Cyklus vede
|
||
|
||||
|
||||
|
|
|
||
Totalitní systémy, jako nacismus, fašismus a komunismus, používaly k uchopení a především upevnění moci nepostradatelné složky každé civilizace – kulturu a umění. Ovšem každý režim trochu zvláštním způsobem…
Vliv německých umělců na vývoj moderního umění byl velmi významný. Dříve to byli lidé z hnutí Werkbund, poté především umělci pracující pod hlavičkou školy Bauhaus – Ludwig Mies van den Rohe, Marcel Breuer, Walter Gropius a toto hnutí určovalo významně vývoj funkcionalismu v Evropě. V roce 1932 byl na nátlak Adolfa Hitlera Bauhaus zrušen a všichni moderně smýšlející umělci většinou emigrovali do USA (kupodivu se však ještě někteří stihli neúspěšně zúčastnit výběrových řízení na některé národně-socialistické stavební projekty…), v horším případě byli Hitlerem uvězněni. Žádná podpora moderně smýšlejících umělců se nekonala – naopak Hitler, jak je známo, uspořádal roku 1937 výstavu Entartete Kunst, kde prezentoval a zesměšňoval abstraktní či expresionistické umělce (paradoxně díky této výstavě se nám významná díla moderního malířství dochovala, jelikož byla svezena ze všech koutů Evropy do Německa, kde byla střežena, přežila všechny nálety a podobné neblahé vlivy války a teoreticky tak Hitler nevědomky udělal záslužný čin ve jménu moderní tvorby – bohužel jich ale také dost nechal zničit a některé z nich si „ulil domů“ Göring, takže o nějakých zásluhách se tady v podstatě mluvit nedá). 
Naprosto odlišný vývoj však probíhal v Itálii. Všeobecně známý je postoj italských futuristů k válce, jakožto k „jediné hygieně lidstva“, jejich hlavní představitel F.T.Marinetti se dokonce blízce přátelil s Mussolinim. V době, kdy již byli v Německu perzekuováni umělci a postupně ustavováno „čisté umění“, v Itálii vznikaly naprosto unikátní stavby, z nejvýznamnějších třeba Casa del Fascio v Comu z roku 1936 (viz foto níže), kterou bychom spíše řadili někam mezi výtvory lidí okolo Bauhausu. Hitlerovi se nikdy nepodařilo Itálii vnutit své názory na moderní umění, ba vlastně ani postoj k Židům (Mussolini sice přijal určitá opatření, „aby se neřeklo“, ale nepřistoupil k tak významným a razantním krokům, jako třeba koncentrační tábory či cílené pronásledování.). Tím Itálie prodělala víceméně nedotčený umělecký vývoj, možná s tím souvisí i poválečná role Itálie, jako důležitého centra světového designu. 
